Svatební bankety

Jen co jsme se v první novoroční čtvrtek vrátili do Zhuhaie ani jsme nevybalili a už jsme byli v jednom kole - v pátek práce a na sobotu pak připadlo pozvání na svatební hostinu, pro nás v Číně už druhou v pořadí. S tímto tempem tu myslím navštívíme víc svatebních slavností, než za náš více než dvacetiletý život v ČR! :)

Zatímco ta první, říjnová, patřila mojí kolegyni Maggie, druhé pozvání přišlo od kolegy z marketingu, Jerryho.

Nebyly to ale svatby takové, jak je známe doma. Vyloženě svatební obřady probíhají nejčastěji jen v úzkém rodinném kruhu a v následujících víkendech pak probíhá několik "kol oslav" s různými skupinami lidí. Pořádá se svatební banket ve formě večeří, a vzhledem k tomu, že ženich a nevěsta často bydlí několik set (i tisíc) kilometrů od sebe, koná se jedna oslava v bydlišti nevěsty pro její rodinu, další pro její přátele a kolegy z práce a poté se konají další oslavy ve městě ženicha. Nechci ani odhadovat, kolik peněz spolkne byť jediný takový večírek, natož je pořádat v několika etapách!

Svatební banket č. 1: Maggie

Teď se vrátím do října a víc než o hostině samotné se rozpovídám o přípravách. Při prvním pozvání jsem totiž vůbec netušila, co čekat: Jaké se dávají svatební dary? Dávají se vůbec nějaké? A co si obléct, když veškeré moje společenské šaty v tu dobu teprve dřepěly v krabicích kdesi v Rakousku, čekajíc na odeslání směr Zhuhai? A hodily by se vůbec moje společenské šaty nebo je v Číně speciální dress code? Martin nic podobného řešit nemusel - tmavé kalhoty měl a košilí až příliš. Univerzálně jednoduché! :D

Za poradkyni jsem měla Annu z personálního, která se v TDK stará zejména o zahraniční zaměstnance. Co se týče svatebních darů, tohle bylo vyřešené zdánlivě jednoduše - novomanželům se vždy darují peníze (200-600 juanů, 1 juan = 3,3 Kč), a to ve speciálních červených obálkách, které se podle Anny "prodávají v každém supermarketu". A šaty prý můžou být jakékoli, jenom se mám vyhnout červené barvě, protože ta patří nevěstě. Což je vlastně docela pochopitelné, kdykoli Čína slaví např. státní svátek, celé město se zahalí do červené: na všech stromech visí červené lampiony, všude září červeno-zlaté nápisy a cedule.. Zkrátka, je to barva slavnostní a u nevěst tomu není jinak :)

Tak jsem si jedno odpoledne vyhradila na koupi šatů a sehnání obálky. Obešla jsem asi 3 obchoďáky, obálky nikde. Obešla jsem nesčetně moc obchodů s oblečením, vhodné šaty nikde. A nezachránilo mě ani H&M, které mi tu docela solidně pomáhá s běžným ošacením - jinde je oblečení buď asijsky malinké, předražené nebo podivné :D O místní módě se ještě určitě rozepíšu jindy.

No a byl tu den hostiny a já neměla ani jednu z těch dvou potřebných věcí. Naštěstí banket začínal až v 18:00, tak jsme ráno vyrazili na poslední místo, které mě mohlo zachránit - do Gongbei, do jednoho velkého zhuhaiského podzemního labyrintu. Kromě hraničního přechodu do Macau se tu nachází spousta restaurací a nepřehledných uliček lemovaných obchody se vším možným i nemožným. Seženete tu oblečení, potraviny, elektroniku, další oblečení, hodinky, parfémy, kabelky.. Btw. kabelky jsou v 80 % případů zaručený Michael Kors nebo Prada, takže kabelky, které se svému originálu blíží snad jen cenou :D Mně jsou upřímně značky docela fuk, ale jsem tady asi v menšině. Přijde mi, že každá Číňanka musí alespoň jednoho "svého Korse" mít. 

Návštěva Gongbeie je ale vždycky zážitek a vždycky jsem sama zvědavá, jestli po nákupech najdu i cestu ven. Zatím se vždy zadařilo :) Spíš než najít znovu světlo světa bylo ale tentokrát výzvou nalezení šatů a té červené obálky!

Gongbei, když kolem sebe máte prostor (nezvyklé!)

Gongbei, když vás doprovází chumly lidí (naprosto obvyklé)

A měla jsem štěstí! Hned za vchodem do podzemí jsem našla obchod, kde vše zářilo rudou barvou - byl to obchod s tradičními čínskými věcmi, za jehož výlohou jsem viděla obálky! Tak jsem rovnou vzala výhodné balení po 7 kusech (už tehdy jsem asi tušila, že u jedné svatby nezůstane :D), přičemž 1 obálka vyšla na 1 juan. Za hubičku!

No a pak byly na řadě šaty. Procházela jsem obchody a procházela jsem další a snažila se najít nějaký s normální evropskou módou, kde budou v nabídce i šaty odpovídající mé velikosti, které se mi budou líbit a ve kterých nebudu vypadat jako z 80. let 20. století před naším letopočtem - úkol nemožný. Až pak mě zaujal obchůdek přesně opačný, se šaty typicky čínskými, které jsem si chtěla vyzkoušet spíš jen tak ze zvědavosti (Martin zrovna běhal někde jinde, a tak nebyl nikdo, kdo by mě popoháněl, nervózně přešlapoval vedle mě, koukal na hodinky a znáte to :D).

Co si budeme povídat, zkoušení byl troooochu problém, a to ze dvou důvodů:

1) Obchod byl tak malinký, že neměl ani kabinky - zkoušení probíhalo stylem, že jsem si stoupla k jednomu regálu, paní prodavačka kolem mě přetáhla jakýsi závěs, který u stropu visel na krátké garnýži a zvenku závěs držela, aby mi za ním vytvořila asi 20 cm čtverečních prostoru k pohybu. Musím se smát ještě teď :D 

2) Malinké jsou ale i aijské velikosti! Nebo spíš "asijské maličkosti". Velikost S jsme ani nevytahovali, protože ta by už od pohledu sedla spíš evropským holčičkám předškolního věku (nebo Asiatce ve středních letech). Velikost M jsem nepřetáhla přes boky. Velikost L jsem přes boky přetáhla, ale končila těsně pod kalhotkami, a to bych zrovna parádu neudělala :D Postupně jsme potupně skončily u největší možné velikosti XX(X?)L, u které byla délka jakž-takž, ale pro změnu mi šaty plandaly v pase. S tímto problémem si ale prodavačka hravě poradila a ochotně mi šaty přímo na místě "vykrejčírovala" na míru - bez měření! Doteď nechápu, jak se jí to povedlo, ale za 10 minut už šaty padly jako ulité, zaplatila jsem za ně v přepočtu asi 800 Kč, měla jsem slavnostní obálky a konečně jsem se začala těšit na večer :)

Akce se konala v hotelovém salonu, kde jsme hned při vstupu Maggie obálku předali a upřímně vypadala, že nečekala, jak jsme se na tuto čínskou tradici tak pečlivě připravili! :D Jen dokola děkovala a opakovala, že jsme nic nosit neměli. Každopádně těch obálek byla na stolíku hromada a nevěsta byla opravdu oblečená v červených šatech - přesně jak mi předpovídala Anna.

Jak se na banket sluší a patří, všichni hosté byli usazeni u slavnostně prostřených kulatých stolů a po příchodu všech pozvaných měli ženich s nevěstou krátký proslov. I přes intenzivní hodiny čínštiny nám jeho obsah sice zůstal skrytý (zkrátka jsme tleskali, když tleskali všichni kolem :D), ale určitě nás mile přivítali a popřáli dobrou chuť :)) 

Už jsme si zvykli, že kdykoli se v Zhuhai vyrazí na hromadné večeře, jí se právě u těchto kulatých stolů, na které obsluha v průběhu večera nosí různé druhy jídla a skleněné "disky" se pak točí a točí a vy ochutnáváte od každého něco - nebo aspoň od toho, na co máte odvahu :) Podávalo se toho hodně, krom polévky a rýže, což je základ všeho, se servírovaly zejména mořské plody: krevety, mušle, ryby, pak různé závitky, zelenina a poprvé jsem ochutnala pečeného holuba. No, šlo to :)

Polévka = vývar, který chutnal úplně stejně jako v Česku :)

To aranžmá drůbeže mě vždy dostane... :D

Pečení holubi, co nelétají do pusy.

A co se pilo? Samozřejmostí je teplá voda a čaj - ty na stolech nikdy nechybí. Pak bylo na výběr víno, pivo, pálenka a dokonce jsem viděla, že si dcera mé šéfové nalévá do sklenice vodu z lahve s nápisem "apple vinegar", na což jsem ji hned upozornila - je to přece jablečný ocet! Měla jsem za to, že je lahev na stole postavená zkrátka jako další z mnoha omáček k dochucování. Jenže to jsem nevěděla, že jablečný ocet se tu pije běžně jako džus :D Tak jsem jej zkusila taky a vážně to mělo chuťově blíž k džusu (nebo zázvorovému toniku) než k octu - ten byl lehce cítit jen na vůni. Naštěstí. 

Každopádně velké pozdvižení vyvolala Martinova domácí medůvka, kterou na svatbu v placatce přinesl. Ochutnali snad úplně všichni (video tady) a během celého večera jsme tak hojně trénovali jedno čínské slovíčko: "Gambei!" = Do dna! A na zdraví!

Mimochodem moje šaty sklidily úspěch, jupí! :D 

Svatební banket č. 2: Jerry

Jak jsem psala na začátku, druhou svatební hostinu jsme navštívili těsně po novoročním příjezdu do Zhuhaie, dnes je to na den přesně jeden měsíc :) Obálku pro novomanžele jsem měla nachystanou z minula, krabice se šaty už mi mezitím taky dorazily a jediné, co mě znervózňovalo, byl čas události. Oficiální pozvánkový začátek byl v 17:30, ale prý "můžeme přijít i později", a tak jsme v 17:30 teprve opouštěli byt. Hostina prý vždy začíná až s příchodem všech hostů a já jen trnula, jestli půl hodina zpoždění nebyla už moc přes čáru. Když jsme ale v 18 hodin dorazili na místo, byli jsme mezi prvními :D

I tentokrát se banket konal v salónu jednoho z hotelů, akorát nyní byl sál asi 2x větší a šlo poznat, že si pár hodně zakládal na dekoracích, show (v průběhu akce měli i moderátora) a taky focení probíhalo ve speciálním fotokoutku s profesionálním fotografem. Aspoň se teda profesionálně tvářil :)

Vzhledem k tomu, že na poslední opozdilce jsme čekali až do 20 hodin, měla jsem dost času pozorovat, jaký je vlastně na těchto svatbách obecný dress code. Na prvním banquetu mi popravdě šla ze všeho nového hlava kolem a vůbec jsem nevnímala, kdo má co na sobě a jak moc elegantně chodí lidé na tyto akce oblečení. Já si tu teda nechci hrát na nějakou módní policajtku, móda je jedna z posledních věcí, které bych chtěla komentovat :D Ale. Nikdy bych si na takto výjimečnou příležitost nevzala rifle, svetr, do kterého bych se vlezla 4x, sportovní tričko Adidas a ani disko (?) oblečení jako slečna na fotce níž. No, já bych takto vlastně nešla vůbec nikam..

I takhle se to dá pojmout :))

Možná to ale Číňané prostě jen neřeší, ptát jsem se nechtěla. Zato nevěstě to moc slušelo, i tentokrát měla červené šaty, ženich klasický oblek. A velmi to slušelo i mému doprovodu :) Už se těším, až snad zase někdy přijde pozvánka na akci, která bude vyžadovat formální ošacení. Alespoň podle nás!

Co se jedlo tentokrát? Já zůstala hlavně u zeleniny, ovoce a pražených oříšků. Když jste v Číně měsíc, experimentování s jídlem vás baví a hrnete se do všeho. Když jste tady delší dobu, už jste se stihli spálit tolikrát, že zkoušení roztodivných pokrmů si dvakrát rozmyslíte :D 

Nevím jak se to jmenuje, ale chutnalo to moc dobře!

Gastronomickým hřebem večera a zároveň největší vizuální šíleností celé slavnostní tabule byli ale pašíci se zářivě červenými žárovkami místo očí, kteří zamířili na každý stůl. Už jsem vám říkala, že jsme se nepřestěhovali na jiný kontinent, ale do jiného vesmíru, ne? :D Tohle jsou právě ty momenty, kdy si to uvědomujete víc, než kdy jindy. 

Aby toho nebylo málo, veškeré maso z něj bylo vybrané a jedla se jen vypečená kůžička, která byla rozříznutá do pravidelných čtverců tak, aby bylo možné ji jíst hůlkami. Člověk se zaraduje, že konečně přinesli maso, na které je zvyklý ... a nic. Kůžičku jsem ale přece jen zkusila, a to se speciální omáčkou, která se k ní podávala. A chutnalo to zkrátka jako škvarky. Se speciální omáčkou.

Chudák nemá klid ani po životě.

Jak první, tak druhý banket měly společné to, že během celého večera na několika obrazovkách běžely svatební prezentace s fotografiemi novomanželů. Toto focení probíhá zpravidla týden až dva před svatebním obřadem a následnými oslavami, což mi přijde fajn, protože nevěsta se ženichem pak nemusí z důvodů focení z oslav mizet a svůj den si s hosty mohou užít od začátku až do konce :)

Další zvyk, kterým se slavnosti od těch českých liší, je, že oslavy a jakékoli další formální večeře končí hned po jídle. Jakmile jsou všichni najedení a stoly téměř zejí prázdnotou, obsluha začne nádobí sklízet, hosté se zvedat a odcházet. Žádné dlouhé vysedávání. Toto mi nejprve přišlo trochu nezdvořilé - přece jsme se nepřišli jen najíst, ne? :D Ale takhle to tu nikdo nevnímá. Navíc je to praktické, alespoň člověk přijde domů dřív a je fresh do dalšího dne. A po cestě domů se třeba i stihnete ještě někde "dokrmit" :D